4. Kapitola
4.Kapitola
Ráno jsem se vzbudila moc brzo, tak jsem si šla chvíli číst a potom jsem koukala na televizi. Když jsem vyděla maminku jak jde po shodech, málem jsem se rozbrečela, vy asi nevíte jaké to je když nevíte, jestli jí ještě někdy uvidíte. Včera večer jsem jim řekla, že musím odejít a dala jsem jim ten křišťál od Marinera. Nakonec mě teda pustily, ale mamka moc nechtěla.
Asi půl hodiny jsme se loučily a já vyrazila, v batohu jsem měla nějaké jídlo, baterku, kapesní nůž a další důležité věci. Šla jsem pomalu a doufala jsem, že tam nebudou, že už odešly beze mě. Nechtěla jsem jít pryč, ale zároveň jsem byla zvědavá, něco mi říkalo že to bude dobrodružný výlet. Možná až moc dobrodružný.
Na kraji lesa jsem se zastavila, tady se to stalo, tady jsem poprvé uslyšela ty hlasy, které mě dovedly to té proklaté jeskyně. Hluboce jsem se nadecla vykročila směrem hlouběji do lesa. Byli tam! Pro mojí smůlu na mě nezapoměli a čekali tam než přijdu. ,,Připravila ses ne cestu?” zeptala se mě Niena Neodpověděla jsem jenom jsem se koukala do země. ,,No, tak radši půjdem.” rozhodl Mariner.
Šli jsme stále hluběji do lesa až jsme narazili na skalní stěnu. Něco mi na ní připadalo zvláštní, ale nevěděla jsem co. Když Mariner vytáhl z kapsy jakousi hůlku objevila se zvláštní zlatá brána. Mariner a Niena vykročili vpřed, ještě jsem chvíli váhala ale pak jsem se rozhodla jít s nimi.
Vešli jsme do brány a pozorovali jak se svět kolem nás mění ,zatažená obloha byla najednou krásně modrá, jehličnatý les se změnil na krásnou zelenou louku a v dáli se pásli podivná zvířata, vypadali jako jeleni, jenže neměli parohy a měli hnědá křídla.
Ještě než jsme se vydali cestou směrem k jezeru naposledy jsem se otočila, ale Zlatá brána byla pryč. Dohnala jsem Nienu a zeptala jsem se jí na to. ,,Víš, tady v Monrovii je víc takových bran, ale jsou ukryty a můžeš je najít díky Křištálové hůlce, kterou má Mariner.”
,,Takže tu bylo jednoduché řešení, když budu chtít se dostat domů stačí vzít Marinerovi tu hůlku. To bude hračka.” řekla jsem si pro sebe. To mě uklidnilo, alespoň prozatím.
Cestou jsme míjeli ty podivná zvířata a jedno mládě se zatoulalo až ke mě. Všimla jsem si, že mají krásné modré oči, tak přátelské a odvážné, skoro jako by to ani nabyli zvířata.
Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas Marinera: ,,Pospěš si tady to je území Nagarů, nemůžeš se tu takhle dlouho zdržovat, kdyby nás našli hlídky byli bychom v pěkným maléru.” Radši jsem poslechla, být zavřená v nějaké zatuchlé a páchnoucí kobce se mi vážně nechtělo. A ještě ke všemu mi Niena říkala, že Nagarové jsou velmi krutí, ale já si myslím že o moc míň než Elfové asi ne.
Začínala jsem být unavená. Bolelo mě celé tělo a sotva jsem pletla nohama. ,,Nemůžem se někde utábořit?” zeptala jsem se konečně. Niena a Mariner se na sebe podívali a pak řekli že jo. Rozdělali jsme oheň a opekli si kousek masa který měla Niena s sebou. Byl vážně výborný, pochybuji, že to bylo kuřecí, nebo hovězí. Tohle maso bylo hrozně šťavnaté a melo úžasnou chuť. ,,Jaké je to maso?” zeptala jsem se Nieny. ,,To je maso z Maoy. To je zvíře, které chováme v našem sídle.” Dojedla jsem a lehla si, chvíli jsem ještě přemýšlela o tom všem , co se mi poslední dny stalo a potom jsem usnula.
Ráno bylo zataženo, že to vypadalo jako kdyby mělo začít každou chvíli pršet. Vzbudila jsem se už kolem osmé. Mariner a Niena ještě spali. Něco se mi nelíbilo. Bylo takové ticho. No ano ticho, kde jsou všechna zvířata?! Pak jsem zahlídla v dáli něco černého. Začalo se to k nám přibližovat. Zalovila jsem v batohu a vytáhla dalekohled a podívala se na tu podivnou černou šmouhu.
Byli to Černí Elfové. V životě jsem nikdy o žádných černých elfech neslyšela. Radši jsem vzbudila Marinera a Nienu. ,,To ne hlídka Nagarů!!” vykřikl Mariner. Rychle jsme pobrali nějaké věci a rychlím tempem běželi pryč. ,,Asi máme problém.” řekla jsem Marinerovi a Nieně, kteří se pořád dívali dozadu. ,,A jakej?” zeptala se Niena. ,,Tak se otočte!”
Byli tam další hlídky Nagarů. Obklíčili nás ze všech stran, nemáme kam utéct. Blížili se k nám hrozně rychle. Přemýšleli jsme co budeme dělat,ale nic nás nenapadlo. Je jich tady hrozně moc, Už byli u nás.!
Vzpoměla jsem si na rodiče a sesrtu, už je nikdy neuvidím!! Nechci umřít, chci se s nimi ještě někdy vidět. Cítila jsem jak mi po tváři tečou slzy. Mariner a Niena se je snažily odehnat, ale zachvíli leželi na zemi omráčení.
Nagaři je sázali a blížili se ke mě. Tentokrát jsem si vzpoměla na Katrin, maji nejlepší kamarádku, co jsme s spolu všechno prožili. Byli jsme nejlepší kamarádky od dětství. A já už jí nikdy neuvidím.
,,Nééééééééééééééééé!!!!!!!!!” začala jsem zničeho nic křičet a spolu s mým křikem ještě začalo pršet. Potom začali létat blesky a všechny trefily Nagary, kteří se zhroutili na zem.
Když jsem přestala křičet bouřka ustala. Rozvála jsem Nienu a Marinera, kteří se začali probouzet. Rychle jsme od Nagarů utekly a mířili přímo do Elfího území, vzdáleného asi tak den cesty. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu co jsem udělala. Mariner a Niena se mě na nic neptali. Budu si muset zvyknout, že už nic nebude tak jako dřív!