3.Kapitola
3. Kapitola
Vzbudila jsem se už kolem osmé, tuhle noc jsem moc nenaspala. Seběhla jsem dolů na snídani a co nejrychleji se najedla. Jídlo na celý den sem si vzala do batůžku který jsem měla v lese včera a vyrazila jsem směr Tajemný les, tak jsem tomu od včerejška začala říkat. Dorazila jsem tam asi za dvacet minut a bez zaváhání jsem šla dál.
Cestu jsem si pamatovala a brzy se předemnou objevila dobře známá jeskyně. U vchodu jsem se ale zarazila, vevnitř byly nějaké postavy a vypadaly dost rozrušeně. Shovala jsem se za roh a poslouchala . ,,To není možné, přeci se nemohla jen tak ztratit!!!" rozčiloval se jeden z nich a podle hlasu se dalo soudit, že je to muž. ,,Neví, doufejme, že to nebyli Nogarové." odpověděl tenčí ženský hlas. ,,Zrovna teď, když máme tu větvičku donést našemu budoucímu králi!" řekl ten neznámí muž.
To přeci není možné oni mluví o té větvičce, kterou sem včera našla, asi bych jim to měla říct, aby neměly problémy. Vipadá to, že ta větvička je hodně důležitá. Vylezla jsem ze své shovky a v tu chvíli si mě oba všimli. ,,Nevím sice, kdo jste, ani nevím, kde ta větvička je, ale vím že proč tu není." řekla jsem mírně roztřeseným hlasem. ,,Co ty o tom víš?" zeptala se mě ta žena. Měla krásné černé vlasy a milí obličej. ,,Já jsem včera našla tuhle jeskyni a sáhla jsem na tu větvičku." odpověděla jsem jí a dostala jsem strach jak na to zareagují. ,,To ne!!" rozkřičel se ten muž. On měl krátké kaštanové vlasy a měl tvrdý výraz ve tváři, který značil, že se ho nevyplácí provokovat. ,,To je katastrofa, Monrovie je na pokraji skázy a poslední naděje, která nám ještě zbyla je v troskách!" řekl už ne naštvaným, spíše zarmouceným hlasem. ,,Promiňte, nevěděla jsem..." začala jsem se omlouvat. ,,To je dobrý, však mi to nějak zvládnem, sice to bude těžké, ale dokážem to uvidíš." uklidňovala mě ta žena. ,,Ale co je to vlastně za větvičku a proč je tak důležitá?" ,,Ještě než ti řekneme pravdu, musíš nám ukázat tvoje levé rameno." řekl najednou tem muž.
Ale proč co je zvláštního na mém rameni. Začala jsem si vyhrnovat rukáv. Nejspíš proto, že jsem nechtěla zase naštvat toho muže. Když jsem odhalila celé rameno, zděsila jsem se. Měla jsem tam vytetovanou tu záhadnou větvičku. ,, Co..co to j.. je? Koktala jsem ze sebe. Chvíli bylo ticho a pak se slova ujala ta žena: ,, Takže já jsem Elénia a tohle je Mariner" a ukázala na zarmouceného muže vedle ní. Připadalo mi to divné, takovéhle jména jsem nikdy neslyšela, ale radši jsem mlčela.
,,My nejsmě z této planety. Mimo vás tu ještě existuje říše Monrovie, žijí tam dva rody, kteří se navzájem nesnáší. My pocházíme z jednoho z nich, ale ten druhý rod je silný a už obsadil téměř celou Monrovii. Zůstal nám jen kousek, musíme je z našeho území vyhnat. Náš starý král má dva syny, jednomu je šestnáct a tomu druhému čtrnáct. Jmenují se Vandarion a Adrien, Vandarion se má dnes stát králem a my byli vysláni abychom přinesli posvátnou větvičku. Ten kdo se té větvičky dotkne povede naší armádu proti Nagarům. Jenže ty ses jí dotkla dřív a v tom je ten problém." dokončil vyprávění Mariner.
Došlo mi to, já jsem tedy předurčená k tomu abych vedla nějakou armádu do bitvy, to je nemožné. ,,Ale já nechci" řekla jsem se zvláštním pocitem strachu. ,,Už je to daný, pokud nepůjdeš s námi naše říše zanikne a vaše Země taky, jsou navzájem propojený." upozornila mě Elénia. ,,Ale já ani neumím bojovat, takže určitě nemůžem zvítězit." snažila jsem se z toho ještě nějak vykroutit, ale vypadá to, že se mi to nepovede. ,,Jestliže prohrajete a Nagarové se dostanou až k Elfímu stromu, Monrovie zaknine." odpověděla mi Elénia a potom si sklesla sedla na zem.
,,Po..počkat, co s tím mají co dělat Elfové?!!!" začala jsem křičet na celou jeskyni. ,,No, my jsme Elfové, Nagarové bojují proti nám a ta větvička promění toho kdo se jí dotkl také na Elfa." řekl vklidu Mariner.
Ne, ne a ne to není možné, proč zrovna v Elfa, proč zrovna v někoho koho nesnáším?
,,Půjdeš tedy s náma?" zeptala se Elénia s nadějí v očích. Nejraději bych nešla ale pak jsem se zamyslela nad tím, proč mě ty hlasy tenkrát dovedly k téhle jeskyni. Přikívla jsem.
Po cestě domů jsem přemýšlela jak to všechno dopadne a co bych měla udělat. Vzpomínám na to jak mi Mariner řekl: ,,Půjdeš domů a rozloučíš se s rodiči, ale nesmíš jim říct kam jdeš, nebo proč stačí aby věděli že budeš v bezpečí a proto ti dám tento křišťál, jak vidíš je růžový, pokud zčerná znamená to že jsi mrtvá. Dej ho svým rodičům aby věděli jestli jsi v pořádku."
Dlouho neuvidím svoje rodiče a řítím se s neznamími lidmi do velkého nebezpečí. Co bude dál???