2.Kapitola
2.Kapitola
Vzbudila jsem se o kolo půl desáté a seběhla sem v pyžamu dolů do kuchyně. Maminka mi uvařila teplé kakao a namazala mi chleba s marmeládou. Už jsem se nemohla dočkat až Katrin uvidí moji novou dýku a proto jsem jedla tím způsobem, že jsem to doslova HLTALA. Po snídani jsem na chvíli četla knížku, kterou mám rozečtenou, jmenuje se Lovec Elfů. Ze všech kouzelných bytostí Elfy mám nejméně v lásce, nevím sice proč, možná to bude ptoto, že sem četla jednou pověst o tom, že Elfové byli nespolehlivý národ, jejich rody mezi sebou válčili a že prý zradili svého krále.
Oběd byl dlouhý, znáte to, když se na něco těšíte, tak vám čas utíká strašně pomalu . Už aby byla jedna. Zasedla sem za počítač, u něj vždycky ubíhá čas rychle. Hrála jsem svojí nejoblýbenější hru, která se jmenuje Pravěké Války. Mužeš hrát, buď za lidi, dinosaury, démony, nebo elfy. Samozřejmě si Elfy dávám jako nepřátele, abych je mohla zničit.
Čas utíkal rychle, jak sem si myslela, bohužel jsem si toho ale nevšimla, už bylo třičtvrtě na jednu, a já než dojdu dva kilometry k lesu to je půl hodina. Rozběhla sem se po schodech dolů, řekla mamince, že přijdu až večer a už jsem běžela plnou rychlostí po silnici. ,,Proč vůbec chvátám?" přemýšlela sem nahlas ,,Stejně přijde zase pozdě."
Vyběhla jsem z města a předemnou se rozprostřela kamenitá cesta, vedoucí přímo do lesa. Do tohoto lesa skoro nikdo nechodil, jenom někdo na houby, nebo jen tak na procházku. My tu máme důležité poslání, prozkoumat ho!
,,No to je přeci jasné!" rozčilovala jsem se nahlas, když jsem se celá udýchaná přiřítila k lesu. Samozřejmě, že tu Katrin nebyla. Katrin nepatří zrovna k těm, kteří rádi chodí včas, někdy prozměnu nepřijde vůbec a ta situace nastala právě teď. ,,Proč zrovna dneska, zrovna, když máme naplánovaný skvělej výlet!!" zuřila jsem. Rozhodla jsem se ještě půl hodiny počkat, jestli náhodou nepřijde.
Stalo se to čeho jsem se obávala, nepřišla! Už jsem chtěla odejít, ale vtom jako by mě něco zastavilo, uslyšela jsem zvláštní hlasy a říkaly abych šla dál, hluboko do lesa. Nevěděla jsem co dělat a tak sem se rozhodla jít za nimi, když Katrin nepřišla alespoň něco vyzkoumám sama. Musím se přiznat, že čím hlouběji jsem šla, tím sem dostávala větší strach.
Šla jsem lesem asi půl hodiny, když vtom hlasy utichly a já tu zůstala sama. ,,Je tu někdo?" zoufale jsem zakřičela v naději že se něco ozve. Bylo ticho. Teď už jsem neměla jenom strach, uvědomila jsem si, že mám husí kůži a po zádech mi stéká proud studeného potu.
Byla jsem u nějaké jeskyně a tak jsem vešla dovnitř. Bylo tu šero, že jsem sotva viděla krok před sebe. Vzadu v jeskyni zářilo namodralé světlo. V duchu mi létaly myšleky, co to asi může být, chvíli jsem i přemýšlela, jestli bych se neměla otočit a upalovat pryč. Z toho divnýho světla mi naskakovala ještě větší husí kůže. Ale moc dobře sem věděla, že bych neutekla, jsem od přírody šíleně zvědavá a tak se to stalo vykročila jsem vpřed.
To namodralé světlo vycházelo z nějaké zvláštní větvičky, měla různé barevné listy a byla velká jako moje hlava. Zajímalo mě na co to je a ještě víc co to je?! Nevím ani proč ale prostě jsem to udělala šla jsem k tomu blíž. Zalilo mě to namodralé světlo. Bylo příjemně chladivé. Vzala jsem tu větvičku do ruky. Ucítila jsem jak mi tělem projela šílená bolest a pak jsem ztratila vědomí.
Vzbudila jsem se když se stmívalo. ,,Panebože musím domů!!" začala jsem vyvádět a pomalu jsem se zvedala ze země. Co se vůbec stalo? Kde je ta větvička a to modrý světlo? A proč jsem omdlela? V hlavě sem měla zmatek a pořádně jsem se nemohla ani rozhejbat. Bolelo mě rameno, nohy a hlava. Ale nejvíce ze všeho mě bolely uši. Začala jsem si je škrabat.
,,Áááááááááá!!!" řvala jsem jak pominutá. Ty uši byly špičatý!!
Co to má být?! Začala jsem panikařit, ale najednou jsem si uvědomila, že už mám normální uši. ,,Uf!" hlasitě jsem si oddychla. Zamířila jsem domů a snažila si namluvit že se mi to jenom zdálo, ale moc dobře jsem věděla, že to byla pravda.
Domů jsem se dostala až když byla úplná tma. Samorřejmě mamka vyváděla a taťka mi dal přednášku. Ale popravdě mi bylo už všechno jedno, chtěla jsem jen jedno jít se vyspat. A co nejdřív rozluštit tu záhadu. Byla sem i vďěčná Mishel, že mě ušetřila těch svých trapných řečích typu: ,,Už zase jdeš pozdě." nebo ,,Jsi ještě malá nato abys byla takhe dlouho vzhůru."
Přišla jsem do pokoje a lehla do postele. Během pěti minut jsem spala. Měla jsem zvláštní sny a ani jeden si nepamatuju. Musím přijí na to co se stalo v té jeskyni.
V tu dobu jsem ještě nevěděla, že se to dovím už velice brzy!